Ivančukova životní blicka naslepo

Teprve v okamžiku, kdy takový náhodný divák přemůže prvotní překvapení a projeví zvídavost, nechá si obvykle od některého ze zkušených šachistů tento výjev objasnit. A dozví se, že trénovaný hráč vysoké úrovně je takového výkonu schopen stejně, jako dlouholetý hudebník předvede téměř nemožné a zahraje i vysoce obtížnou partituru, při jejímž poslechu na přítomné sestupuje posvátná bázeň.

Toto prozaické vysvětlení ale nic nemění na tom, že v laikovi zůstane pocit ohromení a zkušený šachista s respektem smekne před vrcholným uměním, které v oblasti sportovního šachu, jenž bývá nezřídka doplněn i odpovídající uměleckou a tvořivou dimenzí, patří k těm nejobtížnějším. Skutečnou šachovou delikatesou je pak na tomto poli střetnutí hráčů z absolutní světové špičky, kteří neprokazují mistrovství jen v běžných turnajových podmínkách, ale jsou schopni vytvořit jedinečný partiový klenot i bez pohledu na figurky.

Docela čerstvým příkladem tohoto tvrzení je právě ukončený turnaj šachistů ze špičky světového žebříčku Melody Amber v Monaku, o němž na internetových stránkách deníku Sport informoval mezinárodní velmistr Miroslav Filip. Pro mladší čtenáře jen doplňuji, že jde o někdejšího reprezentanta naší země, jednoho z nejlepších světových hráčů své doby a opakovaného účastníka turnaje kandidátů mistrovství světa.

Velmistr Filip v nadšeném komentáři krátkého článku o výše zmíněném turnaji informoval o skvělé bleskové partii Vasilije Ivančuka, již řadu let jednoho z nejlepších světových hráčů, s velmistrem z širší světové špičky Vallejo Ponsem. Je až neuvěřitelné, jaké kombinační obraty ukrajinský velmistr registruje jen ve své paměti a představivosti. Partie s poznámkami velmistra Filipa stojí za přehrání:

Pokochali jste se? Věřím pevně, že ano. Hra naslepo je vskutku zajímavou a úchvatnou disciplínou, která má navíc svou bohatou historii a není prosta ani nevšedních kuriozit. Snad vám po hlavním chodu přijde ještě jako zákusek vhod stručná exkurze do dějin šachové hry naslepo. Tématem ostatně byla v minulosti fascinována řada renomovaných šachových publicistů i spisovatelů. Vymýšlení a obměňování již jednou publikovaného by bylo pověstným nošením dříví do lesa. Sáhněme tedy ke spolehlivým pramenům a připomeňme skutečnosti, o kterých dnes zejména mladší šachová generace nemá dostatečné povědomí.

Šachovou hru naslepo prý jako novou veřejnou senzaci vymyslel v roce 1770 legendární Philidor, když hrál bez pohledu na desku tři partie současně. Alespoň to v publikaci Šachová čítanka tvrdí její autor a někdejší věhlasný popularizátor šachu Dimitrije Bjelica (později se prokázalo, že naslepo se hrálo již daleko dříve). Philidor se prý tehdy obával, že jeho výkonu nebudou chtít budoucí generace uvěřit a tak si na své vystoupení přizval jako svědky novináře a vědce, aby událost byla patřičně zdokumentována. Budoucí generace nejen že Philidorovu výkonu věřily, ale měly pro pouhé tři partie shovívavý úsměv.

Ve své době ale podobné schopnosti budily přemíru pozornosti. Svědčí o tom výňatek ze článku petrohradského almanachu Majak sovremennogo prosveščenija i obrazovannosti, který ve své knize Psychologický průvodce šachovou partií uvádí Jiří Veselý. Almanach v roce 1840 napsal: "Znamenitý pařížský šachista pan Labourdonnais docela nedávno prokázal své skvělé umění, když vyhrál s jedním známým členem londýnského šachového klubu najednou dvě partie. A co je přitom nejpřekvapivější, obě vyhrál obrácen tváří ke stěně, kdežto poražený Angličan se díval na šachovnici. Není-li to novinářská kachna, pak není francouzský mistr hráč, ale čaroděj."

Brzy se však ukázalo, že schopnost hrát naslepo je sice obdivuhodná, ale při určitém tréninku jsou schopni podobně čarovat mnozí mistři. V rychlém sledu začaly padat rekordy v počtu odehraných partií. Morphy sehrál v roce 1858 v Birminghamu naslepo osm partií, přičemž šest vyhrál, jednu remizoval a jednou byl poražen. O několik měsíců později zopakoval stejný pokus v Paříži dokonce jen s jedinou remízou. Paulsen hrával v Americe, v Anglii a v Německu produkce naslepo o deseti až čtrnácti partiích. Steinitzův poražený soupeř v boji o historicky první titul mistra světa Zuckertort absolvoval v Londýně v roce 1876 již šestnáct partií. Na počátku dvacátého století je rekordmanem Američan Pillsbury s dvaadvaceti partiemi. Jiří Veselý ve výše uvedené publikaci podotýká, že Pillsbury byl nucen hrát naslepo velmi mnoho, aby materiálně zajistil svoji rodinu. V letech 1901 - 1902 sehrál prý plných sto padesát produkcí a vybíral si jen šachově zdatné soupeře.

A pak přišla doba šachového hypermodernismu. Jeho čelný představitel - československý velmistr Richard Réti - hraje v roce 1919 v Haarlemu proti dvaceti čtyřem soupeřům a jeho vrstevník mistr Breyer o dva roky později přidává dalšího protivníka navíc. Tyto výkony nelze srovnávat s pokusem někdejšího mistra světa Alechina, jenž hrál v New Yorku v roce 1924 stejně jako Réti proti dvěma tuctům soupeřů, z těchto hráčů ale bylo mnoho velmi kvalifikovaných a někteří dokonce USA reprezentovali na šachových olympiádách.

Alechin si ostatně s hrou naslepo nedal ani potom pokoj a v Paříži v roce 1925 znovu zlomil rekord utkáním na dvaceti osmi deskách. Jeho hlavní konkurent Réti nezůstával příliš pozadu a hrál nejprve v Sao Paulu s dvaceti devíti protivníky a v roce 1933 v Chicagu dokonce s třiceti dvěma. Při těchto počtech ale současně začínalo být zřejmé, že kromě nervy drásajícího a velice únavného výkonu, je třeba speciální přípravy, aby mohlo být dosahováno ještě vyšších cifer. V roce 1937 vystupuje v Edinburghu Georg Koltanovski ve třiceti čtyřech utkáních, přičemž slabší kvalita soupeřů rekord trochu znehodnocuje. Krátce po druhé světové válce v roce 1946 překvapuje svět Miguel Najdorf zprávou, že se utkal naslepo se čtyřiceti pěti protivníky. A co by asi říkal Philidor, jak podotýká Dimitrije Bjelica, kdyby věděl, že čtrnáct let po Najdorfově vystoupení hraje v Maďarsku dosavadní rekordman ve hře naslepo mistr János Flesch současně dvaapadesát partií?

Tolik historická statistika. Ovšem hru naslepo nelze omezit strohým výčtem počtu protivníků. Má zvláštní zákonitosti a kromě řady nadšených příznivců i zapřísáhlé odpůrce. Ti zřejmě oprávněně namítají, že jde sice o divácky vděčnou zábavu, avšak tato zábava pro šachového mistra představuje velkou psychickou zátěž a může mít i přímý dopad na jeho zdraví. Řada legendárních hráčů se tomuto odvětví vyhýbala a nebo jej provozovala s mírou. Mezi druhou skupinu patřili například Blacburne a Čigorin, kteří ve velkých časových odstupech nehráli nikdy více jak deset partií současně. Ještě tvrdší postoj zaujímal Lasker, který si hru naslepo vyzkoušel jen jednou na čtyřech šachovnicích a později ji odmítal úplně. Obdobně se k problému stavěly i některé národní šachové federace. Například v někdejším Sovětském svazu byla hra naslepo po určitý čas oficiálně zakázána pro svou bezúčelnost a škodlivost.

Domnívám se, že fenomén šachové partie naslepo není třeba vidět v příliš černých barvách, stejně jako není třeba mu připisovat větší váhu, než jakou ve skutečnosti má. Boj se zakrytým hledím vždy fascinoval a fascinuje i dnes. Neodpustím si, abych nepřipomenul v šachových kruzích již mnohokrát publikovanou krátkou historku, která vypráví, že na jedno z šachových vystoupení naslepo dorazil za účelem sepsání článku novinář a nechal si dopodrobna přítelem šachistou vysvětlit princip fungování této produkce. O jeho naivitě laika a současně dokonalém "pochopení" situace pak svědčila závěrečná prosba na přítele: "Všechno je to moc pěkné, moc působivé, řekl bych přímo ohromující. Ale nyní mi jako přítel příteli otevřeně řekni, v čem ten švindl vlastně spočívá…"

Ponechme na samotný závěr stranou žerty a jako milovníci šachu si z celého srdce popřejme, aby nás úchvatné pocity nad uměním a schopnostmi hráčů naslepo potkávaly pokaždé, když si jen tak pro radost přehrajeme nějaký ten švindl.

Ladislav Spurný