|
Ve velkém sále Hotelového domu Sigma v Olomouci je ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Je dusný úterní srpnový podvečer. Ovzduší je nabité vzrušením z očekávání něčeho velkého. Sem tam se mihne pořadatel. První nedočkavci postávají před hotelem a zvažují, zda jít nasát atmosféru toho zdánlivě mrtvého očekávání a nebo zda raději mají přijít zítra k bouřlivé atmosféře zahájeného mezinárodního turnaje.
O co půjde, prozrazuje pohled směrem k pódiu. Desítky stolů jsou seřazeny do přesných geometrických linek a na každém z nich se hrdě vypíná elegantní dřevěná šachová souprava. Pro závodního hráče, který lásce k šachu zcela propadl, není těžké připustit si za přivřenými víčky romantickou představu šachové bohyně Caissy, jež se neslyšně prochází mezi tisíci figurkami, kterým se od zítřka mistři i naprostí amatéři pokusí vdechnout život.
A pak je to najednou tady! Sedmý ročník Olomouckého šachové léta 2004, druhého největšího šachového turnaje na našem území, je zahájen. A opět originálně. Řediteli turnaje Jaroslavovi Fuksíkovi (současně řediteli české šachové extraligy) se povedl parádní kousek, když využil přátelských styků se Sergejem Movsesjanem a zajistil přítomnost hráče ze širší světové špičky.
Věhlasný velmistr, který se na předposledním mistrovství světa probojoval do osmičky nejlepších hráčů planety, zahajuje olomoucké dny zasvěcené královské hře tzv. simultánkou, tedy utkáním, ve kterém hraje sám proti dvěma desítkám soupeřů najednou. Soustředěný Sergej stojí před olomouckou radnicí na náměstí zalitém sluncem a přímo před zraky kolemjdoucích předvádí své umění. Pokaždé se na chvíli zamyslí, vzápětí provede svůj tah a popojde k další šachovnici. V okamžiku, kdy takto porazí kohokoliv z hráčů, nastupuje proti němu okamžitě nový soupeř, aby došlo pokud možno na co nejvíc lidí. A o zájemce není nouze!
Po simultánce Movsesjan, na kterém není nějaká zvláštní únava vůbec vidět, poděkuje za pozvání a s uspokojením kvituje, že dnes proti němu zasedli především soupeři z řad talentované mládeže. Připomíná, že i jemu samotnému v jeho učednických letech kdysi utkání se slavnými soupeři v simultánkách hodně dávalo. Sergej je rád, že dnes mohl tuto službu mladým oplatit. Pomyslný zahajovací ceremoniál tímto končí a již o několik hodin později probíhají na šachovnicích nekompromisní boje.
A turnaj naprosto plní očekávání, které do něj pořadatelé vkládali. V hanácké metropoli je soustředěno na tři sta hráčů šachu ze třiceti zemí světa, což je nový rekord turnaje. Je samozřejmé, že tak gigantický podnik stojí nemalé peníze. Turnaj je financován jednak sponzory, dále výrazným způsobem finančně přispívá Olomoucký kraj a společnou kasu plní startovným i samotní hráči. Odměnou jsou jim nejen skvělé hrací podmínky, ale také koncentrace soupeřů takových kvalit, na které by jinde narazili jen těžko. Klání na čtyřiašedesáti polích láká denně několik stovek diváků a těší se i pozornosti sdělovacích prostředků.
Šachový festival, který kdysi začínal jako uzavřený podnik pro zvané špičkové závodní hráče, jimž dával možnost plnit normy potřebné k udělování mezinárodních šachových titulů, se v posledních letech bouřlivě vyvíjel. Dospěl až do dnešní podoby, kdy má co nabídnout doslova každému, kdo by to chtěl s armádou šestnácti figurek proti soupeři zkusit.
Během festivalu se hraje uzavřený velmistrovský turnaj, na němž bojují vesměs šachoví profesionálové, pro které zápolení není lyrickým koníčkem, ale tvrdou prózou boje, ve které jde o výdělek, neboť šachy je živí. Dále se zde hrají dva mistrovské turnaje, přebor republiky seniorů, turnaj mládeže, soutěže ve zrychleném šachu, ale především gigantický OPEN turnaj určený borcům všech výkonností.
Zde je to místo, kde proti sobě mohou zasednout skvělý hráč mající na kontě stovky utkání a amatér, jenž věnuje nemalé úsilí zdokonalování vlastní hry. Místo, kde můžete vidět dvanáctiletého talentovaného chlapce, který svádí bitvu se soupeřem, který by mohl být jeho dědečkem. A výsledek přitom není vůbec jistý, protože skutečný šachový boj se nesklání před autoritami, nerozeznává generační rozdíly, je mu lhostejné, zda figury řídí muž či žena. Skutečný boj uznává jen lépe připraveného hráče, lepší znalosti, větší vůli a touhu po vítězství. Skutečný boj na šachovnici je bez hranic, jako ostatně šachy samotné...
V poslední době vystupuje do popředí stále více otázka, zda šachy jsou a nebo nejsou v tom klasickém pojetí slova smyslu sportem. Oficiálně na sportovní listině zařazené jsou, ovšem veřejnost sportovní činnost spojuje obvykle s fyzickou aktivitou a statické šachy pak přijdou mnohým spíše jako ukázka lidské tvořivosti a umění než jako tělovýchovné odvětví. Není smyslem těchto řádek někoho přesvědčovat, ale často je zapomínáno na fakt, že závodní šach je stejně soutěživá disciplína jako každá jiná. Existuje světový žebříček i národní žebříčky hráčů, hraje se na body za přesně stanovených a regulovaných podmínek.
Šach vyžaduje, zejména na vyšší úrovni, nepřetržitou přípravu, trénink a zdokonalování. Stejně jako v jiných sportech často velmi závisí i na okamžité formě hráče. Dokonce i fyzická příprava není tak zanedbatelná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Není totiž možné udržet několik hodin na uzdě nervy a emoce a současně zůstávat v dokonalém soustředí v utkání, které je často plné zvratů, aniž by současně hráč nebyl dokonale zdráv a nedisponoval odpovídající fyzičkou.
Nejeden z velmistrů by mohl potvrdit, že při partii dvou profesionálů, kdy nervy jsou vybičované až k prasknutí, kdy každé rozhodnutí a každý tah může mít fatální následky a kdy i sebemenší zaváhání rozhoduje o výsledku mnohahodinové bitvy, nebije srdce šachisty o nic pomaleji, než srdce atleta. Ať si říká kdo chce co chce, šachy jsou sportem každým coulem. V porovnání s ostatními disciplínami je neobvyklý pouze jejich značný duševní rozměr.
Olomoucký festival probíhal týden a byl zakončen dvanáctého srpna slavnostním vyhlášením vítězů jednotlivých kategorií. Je nad rámec těchto řádků vyjmenovávat medailisty v jednotlivých turnajích. Ostatně stejně jako na letošní letní Olympiádě nebylo prvořadým cílem znát soutěžícího, kterému právě vyšla forma a svým vítězstvím dokázal pokořit ostatní soupeře. Stejně jako není na místě přemýšlet příliš o tom, kdo že to nečekaně skončil v poli poražených.
Šachový festival byl hlavně dostaveníčkem hráčů z celého světa. Místem, kde se bok po boku potkávaly veličiny královské hry i ti, kteří svůj stín na šachovnici nikdy nepřekročí. To však neznamená, že nezasluhují stejnou pozornost, stejné uznání.
Někdejší československý reprezentant a šachový mistr Ladislav Alster kdysi napsal, že šachista nesmí jediné – bát se prohry. A už dnes je jasné, že i v příštím roce se šachisté v Olomouci na svém každoročním turnaji a svátku své sportovní disciplíny určitě sejdou. Už proto, že šach je v prvé řadě učí předvídavosti. Ta káže, že byla škoda to za dalších dvanáct měsíců vzdát. A tak tedy šachisté i příští rok přijedou se zapálenými srdci a s nevšední rozhodností. A rozhodnost – to je kmotr každého tahu na šachovnici. Ladislav Spurný Související odkazy:
|
