Zamyšlení: Je Vladimír Kramnik pravým mistrem světa v klasickém šachu?

Infarktový průběh zápasu lépe než co jiného dokládá skutečnost, že ještě před poslední partií Kramnik se svým rivalem prohrával o bod a obhájení titulu mu zaručovala pouze výhra. Rus však prokázal pevné nervy a nekompromisní a útočnou hrou na výhru cíl splnil.

Na šachovém trůnu se tedy nic nezměnilo i když nutno přiznat, že tentokráte se pořádně otřásl v samotných základech. Úroveň zápasu je hodnocena laiky i odborníky rozdílně. Někteří si partie pochvalují, jiní kritizují velký počet remíz, jistou váhavost obou protagonistů a především fakt, že opravdově se začalo bojovat až v samotném finiši.

Každý z těchto názorů v sobě nese kus pravdy. Současně ale odpradávna platí, že boj o titul je vždy něčím zvláštní a na prvním místě oba soupeři upřednostňují vhodnou zápasovou taktiku, která nezřídka příliš nekoresponduje s uměleckou stránkou šachu a zdravou sportovní dravostí.

Trefně to kdysi komentoval Tigran Petrosjan: „Vřele doporučuji všem kritikům úrovně partií v zápase o titul, aby měli možnost vyzkoušet si půvaby takového klání na vlastní kůži a teprve potom soudili. A každému, kdo tvrdí, že za šachovnici sedá jen a jen s touhou tvořit umělecké dílo a výsledek souboje je pro něj druhořadý, do očí řeknu, že se přetvařuje.“

Daleko podstatnější je ale jiný fakt. Ačkoliv Kramnik obhájil v oficiálním zápase svou šachovou korunu, přesto není legitimním mistrem světa. Proč? Protože titul mistra světa vlastní světová šachová federace FIDE, která si pořádá vlastní turnaj o nejlepšího hráče planety. A jsme u jádra problému.

Současný předseda FIDE Kirsan Iljumžinov, kritizovaný v poslední době na celém světě pro skandální odhalení diktátorských totalitních praktik ve své domovině, zavedl před několika lety nový pořádek v boji o šachovou korunu. O titulu mistra světa rozhoduje superturnaj, na kterém se hraje vyřazovacím způsobem. Pokud nerozhodne klání mezi dvěma hráči v klasickém šachu, přistupuje se k prodloužení v rapidu a při stejném skóre nastupuje blesková partie. Ta nakonec může v konečném důsledku rozhodnout o titulu mistra světa v klasickém šachu!

Nový systém má řadu přívrženců i odpůrců. Mezi nesporné výhody patří třeba fakt, že šachová podívaná je daleko atraktivnější a více láká sponzory, kteří se podílejí na finančním zabezpečení akce. Dále je rovněž nesporným plus i fakt, že o šachovou korunu má možnost se utkat větší počet hráčů ze širší světové špičky.

Na druhou stranu však turnaj degraduje titul mistra světa na podívanou, kde nerozhoduje větší a stabilnější umění hráče, ale jeho okamžitá forma. A co víc – do popředí se dostává i umění zvládnout zrychlený šach až po úroveň bleskové partie, což nemá se zápolením o šampióna v klasickém šachu co dělat. Že je toto hodnocení příliš tvrdé? Nemyslím!

V romantických dobách prvních mistrů světa Steinitze, Laskera, Capablancy a Aljechina byl titul soukromým majetkem hráče, který sám určoval svého vyzývatele, podmínky zápasu i finanční ohodnocení. Max Euwe již patřil do zlomového období, kdy začalo být patrné, že tento způsob určování mistra světa v šachu není ideální a později došlo ke správnému kroku, když titul přešel pod FIDE a boje o něj začaly být praktikovány v rámci objektivnějšího systému. Turnaj o mistra světa z roku 1948 vynesl na elitní pozici Michaila Botvinnika. A počínaje tímto obdobím zavládl ve světovém šachu stran boje o titul na více než půlstoletí pořádek.

Vyzývatel se rekrutoval nejprve z pozice vítěze turnaje kandidátů mistrovství světa, kam se probojovali ti nejlepší z nejlepších. Později turnaj kandidátů nahradily vzájemné vylučovací zápasy kandidátů na titul mistra světa a vítěz pak změřil síly se šampiónem, přičemž k zisku koruny musel starého šachové krále porazit. Toto jediné opatření, vycházející z odvěké tradice malé výhody dosavadního přeborníka, lze zpětně označit za sporné, neboť některé zápasy skončily remízou a mohly mít pro hráče, který se vyrovnal mistru světa a přece korunu nedostal, hodně trpkou příchuť. Ať tak či onak, podstatná je na tomto krátkém historickém exkursu jiná věc. Do souboje o titul šel po předchozím vyřazovacím boji velmistr, který uspěl v řadě tvrdých partií a v dlouhodobějších kláních prokázal svoje mistrovství i nespornou převahu nad ostatními. Každopádně byl takovýto zápas legitimní a jeho vítěz požíval zasloužené úcty jako opravdový mistr světa.

Kirsan Iljumžinov v rámci komerčního zatraktivnění podívané na boje o šachovou korunu vytvořil systém, který je natolik neobjektivní, že řada světových hráčů jej ignoruje a do turnaje nenastupují. Proč by se měl hráč formátu Kramnika a nebo Kasparova vystavovat show, kde nemůže prokázat své umění v rámci sportovně přiměřených podmínek? Při dnešní vyrovnanosti těch nejlepších není ani zmiňovaný Kramnik ba ani samotný Kasparov za kouzelníka, který svoji sílu potvrdí v malém počtu partií. Téměř každý velmistr s ELO koeficientem nad 2600 bodů má reálnou šanci udržet s ním v několika partiích zuby nehty nerozhodný výsledek a pak již nic nebrání tomu, aby zkoušel štěstí ve zrychleném šachu, protože ten je vždy tak trochu sázkou do loterie.

Tento absurdní stav lze připodobnit třeba k mistrovství světa v kopané, kde se předseda světové fotbalové asociace rozhodne uspořádat o titul mistra světa turnaj, kde se bude hrát pouze půlhodinový zápas, v případě nerozhodného výsledku se prodlouží o pět minut a nakonec o všem rozhodnou dvě penalty. Kolik špičkových světových mančaftů se asi odmítne na takovéto frašce podílet? Turnaj se přesto uskuteční a mistrem světa v kopané se stane slušně hrající tým, pro který je šance zahrát si takovýto turnaj dostatečně lákavá, ale který ani omylem nemá výkonnost těch, kteří pro sportovně neregulérní podmínky nepřijeli. A tak tu bude tragikomický fotbalový šampión, kterému bude prvenství patřit oficiálně na papíře, ale veřejně uznáván nebude...V šachu je to stejné!

Špičkový hráč nakonec potvrdí své kvality. Ti hodně dobří nakonec odejdou poraženi tím vůbec nejlepším. Ale vše potřebuje svůj čas, zázemí a vhodné podmínky, které reflektují na povahu dané sportovní disciplíny. To vše ruku v ruce s velkou dávkou uvážlivého a etického rozhodování ve prospěch kvality a sportovního soupeření na místo show, která slouží pouze monstrózním účelům s dosažením cílů, které se šachem nemají nic společného. A tak jestliže si uvědomíme, že ona kopaná se dál bude hrát na dva poločasy po 45 minutách, nedivme se, že šachový svět těch, kdo to s hrou stran její kvality a férového posuzování síly a umění toho, kdo má být v jejím čele jako mistr světa, myslí opravdu vážně, nepřestanou volat po znovuobnovení objektivního zápasového systému.

Co říci na samotný závěr? Někdo může Vladimíru Kramnikovi zazlívat, že nepotvrdil svou suverenitu vítězstvím a titul obhájil pouze remízou. Ale Kramnik není v tom případě o nic horší, než byl svého času Botvinnik, který také hrál nerozhodné zápasy a o kterém jako o mistru světa nikdo nepochybuje. Kramnik navíc jako jediný hráč světa porazil před lety dosavadního šampióna Kasparova. Takže jsme opět na začátku. Patří mu šachová koruna právem? Nevím, o tom od kulatého stolu zase rozhodnou jiní. Jsem jen toho názoru, že nevím jak vám, ale mě je milejší mistr světa, který dokázal pokořit legendárního Kasparova a při své obhajobě zachránil titul remízou v regulérním a dlouhém zápase, než libovolný velmistr, kterému se podařilo s přispěním aktuální formy a velké dávky štěstí vyhrát turnaj, který není příliš nepodobný kolu štěstí a nebo vrtkavosti rulety.

Ladislav Spurný