Šachové eseje Genny Sosonka zaujmou každého milovníka královské hry

Nekladu si za cíl pokusit se o odbornou recenzi. Daleko raději bych alespoň na okamžik navodil atmosféru, jež by dokázala přiblížit chuť a silný náboj strhujícího čtení o osudech a mozaikách životních střípků těch, kteří nejen svým jedinečným uměním, ale celkovým přístupem a láskou k šachu reprezentovali vždy tuto hru v tom nejlepším světle. A dokázali to - pomyslně - bez okázalých neónů lesku své slávy jen pouhou aurou, kterou vyzařovali v letech, kdy jejich hlavní životní náplní bývala střetnutí na čtyřiašedesáti polích.

Tituly se jmenují: "Znal jsem Capablanku..." a "Nejen o Salo Flohrovi". Jejich autorem je někdejší rodák z tehdy ještě sovětského Leningradu a později nizozemský velmistr Genna Sosonko. Jde o sbírku volných článků či spíše esejí, které Sosonko již dříve uveřejnil v jednom z nejlepších světových šachových časopisů New In Chess a jimiž si získal proslulost.

Horlivý zahraniční mecenáš královské hry u nás Bessel Kok jeho knihy hodnotí: "Tyto eseje se jeví jako příjemné a vzrušující překvapení. Zřídkakdy jsem četl knihu, která by nás lépe uvedla do bohaté a tajemné šachové říše bývalého Sovětského svazu. Genna je nejen šachovým velmistrem, zasluhuje si titul velmistr šachové literatury."

Bessel Kok ve svém nadšeném komentáři nic nepřibarvuje ani nepřehání. Sosonko, který šachově i lidsky vyrůstal v nepřirozeném a totalitním státním útvaru, si po emigraci do svého dalšího svobodného života v Nizozemí odnesl ucelenou a objektivní představu o principech a pravidlech fungování špičkového šachu bývalých elitních sovětských velmistrů, kteří po dlouhé čtyři desítky let prakticky až na malé výjimky neměli ve světě konkurenci. Tito giganti šachových bojů a prvotřídní znalci bývali však ve skutečnosti mnohdy vystaveni nelehkým životním zkouškám. Žili pod neustálým dohledem úřadů, zpovídali se z každého kroku, který v rámci výjezdu na zahraniční turnaj udělali, jejich loajalita s oficiálním zřízením přímo podmiňovala jejich existenci šachovou i materiální blahobyt jejich rodin.

V zemi, kde se v šachu uznávaly jen nepřetržité pozitivní výsledky, kde úspěch byl synonymem vítězství, kde se prohra či špatné vystoupení v zahraničí neodpouštělo a kde navíc jedno neopatrné slovo mohlo znamenat přerušení či dokonce zánik slibné kariéry kteréhokoliv talentovaného mistra, si člověk jen s největším vypětím sil uchovával podstatu svého já, přičemž žil pod neustálým tlakem a stresem.

Řada špičkových šachistů tomuto systému zcela propadla a jejich osudy se odvíjely v duchu obrazu uniformovaného člověka v podobě, v jaké si jej přála vládnoucí garnitura mít. Někteří, jako třeba Michail Tal či Rafael Vaganjan, řešili tuto situaci tím, že žili v trvalé vnitřní duševní emigraci, kdy se navenek museli přizpůsobit systému a jen uvnitř si úhlem pohledu svých názorů a jakýmsi zdánlivě bezstarostným rebelanstvím uchovávali vlastní nezávislost. Konečně těch, kteří by si v jakékoliv podobě dovolili proti šachovému systému sovětského zřízení brojit, bylo jako šafránu a mnohdy za to draze zaplatili. Pokud byli přesto tolerováni, jako například v případě elitního velmistra Levenfiše, který je dnes znám spíš už jen znalcům, tak jen za cenu nejrůznějších ústrků a často nezáviděníhodného materiálního živoření.

Na omylu by však byl každý, kdo by si pod dojmem předchozích řádků myslel, že Sosonkovy knihy dýchají pochmurnou atmosférou. Naopak! Vyprávění je poutavé, psané s obrovským nadhledem, nadsázkou a s vykreslením řady humorných příhod. To jen zmiňované praktiky totalitního systému se jednotlivými příběhy táhnou jako tenká linka, která je nedílnou součástí toho všeho.

Sám Sosonko všechny hráče, o kterých napsal, důvěrně poznal a měl možnost se s nimi v průběhu mnoha let stýkat. Když někteří z nich začali umírat a odcházeli navždy za šachovou bohyní Caissou, bylo mu vždy líto, jak chladné a zdvořilostní bývaly často nekrology. Sám k tomu poznamenává: "Ti lidé dnes už nežijí. Já je však pořád ve svých vzpomínkách vidím. Rozeznávám jejich tváře, které od okamžiku smrti nestárnou. Slyším jejich hlasy. A žiji s nimi tak, jako by stále byli mezi námi."

Mnohem později pochopil, že touží přečíst si o nich něco jiného než zkratkovitý životopis, seznam úspěchů a příklady jedinečných partií, které sehráli. Nakonec se odhodlal, sedl a napsal o nich to, co věděl jen on sám. V případě druhé knihy "O Salo Flohrovi" pak plejádu svých oblíbenců v několika případech rozšířil i na dosud žijící velmistry, kteří jsou blízcí jeho srdci.

Sosonko je poctivý literát. S líbivým pláštíkem podbízivosti nebo s nedostatkem kritiky se v jeho esejích nesetkáte. Říkává se, že o mrtvých jen to dobré. A paměť má u mnohých z nás tu milosrdnou vlastnost, že clonou zapomnění časem odkrajuje hodně negativního a zůstávají v ní jen ty lepší vzpomínky. Sosonko se tímto však ovlivňovat nenechá. Jeho cílem je představit nejen šachistu, obvykle velmistra světové extratřídy, ale poodhrnout i roušku jeho osobního života. Ukázat jej ve světle jeho charakteru, životní filozofie, kterou vyznával, vzpomenout na všechno dobré ale i na to horší s čím se u něj bylo možno setkat.

Je to fascinující čtení. Před očima se nám otevírá éra, ve které hráli přední světoví hráči před zaplněnými divadly a koncertními sály. Kdy se partie zápasů o titul mistra světa a sovětských národních přeborů, svého času nejsilnějších turnajů naší planety, pro obrovský zájem demonstrovaly na obřích šachovnicích vystavených na továrnách a veřejných budovách. Je to období nebývalého rozmachu šachu, období, kdy talentovaných hráčů byl nadbytek, kdy i velmistři tvořili jen zanedbatelnou částečku celkového systému, protože ani o ně nebyla nouze. Období, ve kterém musel každý vyvinout takřka nadlidské úsilí, pakliže chtěl patřit k absolutní elitě a pobývat na samotném vrcholu gigantického šachového Olympu.

Byla to éra, kdy mistrovská úroveň šachu nebyla devalvována současným systémem ELO koeficientů a představovala to, co se od ní očekávalo: skutečně špičkové zvládnutí šachu. Kdy titul mistra a nebo velmistra šachu nezněl o nic hůře než titul koncertního mistra na libovolný hudební nástroj. Byl to čas, kdy i amatéři zcela propadali šachové vášni a bedlivě sledovali aktuální dění. Čas, kdy do pionýrských kroužků byly pečlivě vybírány talentované děti, aby pod vedením učitelů z řad mistrů rychle šachově rostly a v závratně nízkém věku dosahovaly vynikající úrovně dávno před tím, než svět uslyšel poprvé slovo počítač a s ním přišel první šachový program a databáze, jejíž využívání dnes často sráží velmistrovskou úroveň hry ze středního věku do dětských školáckých kalhot.

Výstižně úroveň a celkovou šachovou atmosféru té doby vyjádřil nizozemský velmistr Hans Ree, který si prý jednou žertovně postěžoval: "Jsem šachový profesionál. Ale kdykoliv jsem v Rusku, mám pocit, že každý průvodčí v tramvaji umí hrát šachy lépe než já." Když pomineme lehkou nadsázku, pravdou zůstává, že někdy nelítostný totalitní stát, který vyžadoval tuhou kázeň, na druhé straně podporoval rozvoj šachu v takové míře, v jaké se to dosud v žádné jiné zemi světa nepodařilo. Nechci být ve svém hodnocení spravedlivý za každou cenu a zmírnit tvrdost počátečních řádků vykreslující nesvobodu, se kterou se museli hráči potýkat. Nemohu však jako pozorný čtenář současně ale nevidět Sosonkem uznaný problém západních profesionálů, kteří si šachy zvolili jako životní povolání a čelili proto ještě ve třicátých letech minulého století společenskému pohrdání nad označením "hráč", nemluvě o tom, že jim při tom na zádech leželo riziko nejistoty výdělku a materiálního zabezpečení. Pod takovým tlakem se mnohdy nebylo možno svobodně šachově vyjádřit. Tvorba zde ustupovala praktickým záměrům, protože teoretické novinky, uznání ze strany odborníků či elegantní kombinace sebou nesly riziko a nemusely by přinést finanční efekt.

I Sosonko ve svých knihách přiznává, že drtivá většina sovětských hráčů toto nikdy nepoznala. Placeni byli státem, soustředit se mohli pouze na hru a objevování jejích nových principů. Možná se dnes mnohé z partií, které sehráli velmistři, kteří se dnes objevují už jen v encyklopediích, mohou zdát - prověřené strojem a programem - naivní i plné chyb a omylů. Nikdo jim však nemůže upřít eleganci, originalitu a vyjádření neobyčejné hloubky lidského myšlení. Hra v tomto pojetí je nekonečným oceánem možností, je soubojem šachových škol a směrů, je bitvou dvou intelektů.

Jak mysleli a co prožívali ti, kteří cestovali z turnaje na turnaj? Kteří znali desítky hotelových pokojů? Byli to velmistři, kteří nechávali rodiny dlouhé týdny doma o samotě a nebo o svá rodinná zázemí díky šachu přišli a jejichž život se odvíjel jen v nekonečných analýzách a bojích. Lidé, kteří propadli hloubce šachu tak strašlivě, že někdy přišli o rozum a skončili s vážnými duševními onemocněními. Všichni ti, kteří obětovali život hledání pravdy, která se jim v životě zdála nepostižitelná a tak ji hledali v tom, co uměli a čemu rozuměli. V šachu.

Dnešní souboje figur na desce, zvláště ty na vrcholné sportovní úrovni, se odvíjejí dle jiných scénářů a podle jiných schémat, než tomu bylo v minulosti. Tvorbu a originalitu postupně moderní výpočetní technika a šachové programy likvidují nemilosrdnou silou prostého výpočtu. Databáze s milióny partií umožňují během krátkého časového úseku efektivní přípravu na soupeře. Moderní hra se postupně přesouvá směrem k rozsáhlým encyklopedickým znalostem. Roste ještě více význam zahájení a znalost jednotlivých typů pozic, v partiích rovnocenných hráčů rozhoduje o výsledku i sebemenší chyba.

Pokusme se přesto alespoň někdy na okamžik zastavit. A začtěme se třeba právě do poutavých Sosonkových vyprávění. Věřte mi, že kromě silného literárního zážitku, si odnesete poznání, že to nekrásnější v šachu bude vždycky svou uměleckou povahou vytvářet člověk a ne stroj. A že ať je budoucnost šachu jakákoliv, jeho minulost, kterou reprezentují i Sosonkovi hrdinové a jež by měl každý šachista poznat, je jednou pro vždy skvělá.

Ladislav Spurný