|
N:
Řekněte nepřipadá vám to zábavné: svého času jste odešel z Ruska do USA abyste se nyní vrátil a získal 1.cenu na AEROFLOT - openu?
Kajdanov:
Ano je to tak! To co se přihodilo je pro mě něco, co ještě nedovedu plně docenit. Hlavně proto, že jsem přijel bez jakýchkoli ambicí a očekávání. Počítal jsem spíše s tím, že turnaj bude neúspěšný neboť jsem poslední dva týdny před turnajem šachy v podstatě neviděl a ani předtím jsem poměrně dlouhou dobu šachy nestudoval. Vydělávám si na živobytí šachovým tréninkem a i "jetlag" jsem měl pouze asi 10 dní. Spal jsem 3-4 hodiny denně a najednou takový výsledek!? Velké překvapení!
N:
Pojďte, zkusíme si ho objasnit…..
Kajdanov:
Je třeba čestně říci, že to byla jakási vůle osudu. V prvních dvou kolech jsem vyhrál dvě remízové koncovky s Varavinem a Markovským. Pak jsem měl i trochu štěstí při losování. Samozřejmě nechci snižovat zásluhy velmi silné šachistky Káťi Kovalevské , ale v v porovnání s ostatními velmistry byl můj los přijatelnější. Dokonce i když posuzuji partii s Jemelinem tak se mi zdá, že ji Jemelin hrál hůře než ostatní partie v turnaji. Ráno, když byl ještě samostatným vedoucím hráčem turnaje, prohrál se Šabalovem a večer hrál se mnou. Takže: jakési "štěstí" tam bylo. I když třeba s Tkačovem jsem se bránil dobře. Ještě jednou však opakuji, že pro to abych takový turnaj vyhrál nemusel jsem prokázat nějakou zvláštní výkonnost. Většinou, když máš vyhrát nějaký turnaj s tak silnými hráči jako na Aeroflotu hráli, musíš hrát velmi silně a vynaložit spoustu energie, Já jsem se snažil hrát v průběhu turnaje velice ekonomicky.Nesnažil jsem se prvořadě dělat nejlepší tahy, ale spokojoval se jednoduše s tahy dobrými.
N:
Je to, podle Vašeho názoru, důsledek současného zrychleného tempa hry?
Kajdanov:
Bezesporu! Myslím, že nová časová kontrola má velký vliv na kvalitu partií. Obyčejně se snažím hrát tvůrčím způsobem. Nacházet v pozici nejlepší tah. To znamená, že hraji úplně jinak než zde.V Moskvě jsem hrál prakticky….
N:
Myslíte si, že se díky současné časové kontrole změní i peloton šachistů-profesionálů?
Kajdanov:
Nemyslím. Víte, co mě napadlo: všichni přece hrají rádi bleskovky. S chutí a zajímavě! Přitom, vlastnosti, které potřebujete v bleskových partiích jsou velmi odlišné od vlastností jež vyžadují současné šachy. A současná kontrola přináší prakticky to samé. Sportovní prvek se dostává na první pozici z hlediska důležitosti. Je ohromná škoda, že se tvůrčí stránka šachu postupně vytrácí, ale…. to je třeba brát jako nutnost. Nemůžeme na tom nic změnit.
N:
To znamená, že romantické stesky, že současné šachy jsou celkem jiné než ty, které se hrály před 20 lety nemusí hře samotné překážet?
Kajdanov:
Naštěstí u nás v Americe se turnaje hrají stále podle staré kontroly (2hod/40tahů). To znamená, že my si ještě můžeme zahrát "normální" šachy. Ale v principu je to velmi smutné. Je těžké, když víš, že nebudeš mít možnost sednout a půl hodiny si popřemýšlet abys našel nějaké nádherné řešení…..
N:
Řekl jste "u nás v Americe", za těch 10 let po Vašem odchodu se už považujete za Američana? Jsou USA Vaším domovem?
Kajdanov:
Bezpochyby ano. Mohu říct, že jsem již plně amerikanizovaným člověkem. Mám mezi rodilými Američany neskutečně velký počet přátel, mám tu zemi rád….
N:
Co si představujete pod pojmem amerikanizovaný člověk?
Kajdanov:
Žiji jakoby ve dvou kulturách. Čtu anglické knihy, sleduji americké filmy a vůbec je mi to, čím Amerika žije blízké.
N:
Svého času mě velmi mnoho o pocitech člověka, který se přestěhoval do USA vyprávěl Boris Gulko. Řekněte bylo pro Vás lehké ztotožnit se z americkým způsobem života, s americkou realitou?
Kajdanov:
Velmi lehké. Je to velká zásluha mých přátel ze státu Kentucky, kde v současnosti žiji. Vězí to v tom, že Kentucky je jedním z jižních států-přesněji ze států amerického středozápadu. Lidé jsou v této části USA mimořádně dobrosrdeční. A to jak mě přijali…. Vůbec jsem nepocítil ty tradiční emigrantské těžkosti, které obyčejní leží na bedrech našich přestěhovalců. Byl jsem v Americe od prvního dne zahrnut jejich starostí a ta situace trvá stále.
N:
Jsou to všechno šachisté?
Kajdanov:
Ano, ale je třeba říci, že slabí šachisté. Ale tím více musím zdůraznit, že šachy milují.
N:
A proč jste vlastně z Ruska odešel? V roce 1991 se už přece z Ruska neodcházelo.
Kajdanov:
Byla to určitým způsobem náhoda. Rok před odjezdem jsem jel navštívit mého přítele Dimu Gureviče. Za tu dobu jsem sehrál řadu turnajů a jeden i ve státu Kentucky. Tam jsem potkal své budoucí známé, zalíbili jsme se jeden druhému a Dima jim poprvé navrhnul, že bych se k nim mohl přestěhovat.
N:
Vy jste se pak změnil ze "středního" mistra, jak se o Vás vyjádřil Mark Dvoreckij, v jednoho z nejsilnějších amerických velmistrů…..
Kajdanov:
Ano, všechno se stalo přesně tak. Skutečně mě to vyjádření Marka Izraileviče tenkrát mírně popudilo. Mám s Markem velmi dobré vztahy a nakonec jsem to vzal s humorem. Bohužel byla potom publikována velmi nehezká zmínka Eduarda Gufelda, který okomentoval jednu z mých partií a přitom se o mě nehezky "otřel". Vyjádřil se o mně, že: on tam byl přeborníkem moskevské oblasti takových jsme už viděli! Já, Gufeld, jsem přijel do té Ameriky a všem tam ukázal….. To bylo skutečně velmi bolestné. Nyní díky tomu pokaždé, když jedu do Evropy a hraji v nějakém turnaji, chci dokázat, že Gufeld pravdu neměl.
Za prvé, když jsem odjížděl do Ameriky tak jsem nebyl "středním mistrem" ale už velmistrem. Mark Izrailevič, jehož si velmi vážím, a na něhož jsem se vždy díval směrem vzhůru (snad proto měl o mě ten názor), mě znal pouze jako zmíněného "středního mistra". Je třeba říci, že jsem si za to mohl tak trochu sám protože jsem se o své hře vždy vyjadřoval velmi skromně. Vždy říkám, že jsem měl štěstí…. Většinou se to vztahuje k nějakému konkrétnímu turnaji. Nemyslím si, že bych byl slabý šachista se všemi z toho plynoucími důsledky.
N:
Jak byste vysvětlil svůj rychlý šachový růst, který se dostavil po přestěhování do USA?
Kajdanov:
Bylo to ve skutečnosti samozřejmé. Mám pro to známé vysvětlení: Vždycky když vyjedeš za hranice máš v sobě kolosální zásobu energie, chceš se ukázat z té lepší strany… A pak přijde pochopení, že to nemůže pokračovat do nekonečna. Plusem je to, že jsem si začal vydělávat šachovým tréninkem a to je obživa mnohem nadějnější než hra v turnajích. Samozřejmě, že mě to trochu zúžilo prostor pro moji šachovou činnost. Znamenalo to, že na moje vlastní zdokonalování v královské hře nezbývalo tolik času kolik bych sám chtěl. Když jsem bydlel v Moskvě zabýval jsem se šachovou hrou na plný úvazek mnoho hodin denně. Ve chvíli, kdy jsem začal trénovat to bylo nemyslitelné. Ale i tak o sobě nemohu říci jako Chalifman před Las Vegas, že se ze mě stal pouhý milovník šachu. Hra na turnajích má u mě přednost i když si trénováním vydělám víc.
N:
Velká část současných velmistrů považuje trénování šachu jako činnost pro ně nedůstojnou. Měl jste podobné psychologické zábrany?
Kajdanov:
Většina mých šachových známých tak skutečně přemýšlí. Na tento problém existují dva pohledy. První, že se jedná pro šachového profesionála o skutečně nedůstojnou činnost a druhý že je to něco jako droga.
N:
Jaký je Váš názor na tuto otázku?
Kajdanov:
Říkám čestně, že přednášet lekce o šachu mě velmi baví. Mám to prostě moc rád a beru výuku šachu velmi vážně.
N:
Objevil jste v sobě pedagogické vlohy?
Kajdanov:
Samozřejmě. Myslím, že jsem je vždycky měl, ale neměl jsem možnost je projevit. Velmi dobře si pamatuji už 25 let starý příběh když jsme cestovali s Borisem Gulkem v jednom kupé společně se sympatickou holčičkou. Když zjistila, že jsme šachisté řekla: " Já šachy hrát neumím." Tak jsem jí to začal učit. A Gulko, který se nějaký čas díval jak mi to jde mi posléze řekl: "máš pedagogický talent!" Jsem velmi rád, že se mi ho povedlo realizovat.
N:
Jak byste popsal své místo v hierarchii šachových trenérů?
Kajdanov:
Většinou se o svých schopnostech vyjadřuji skromně, ale tady bez nějaké lživé skromnosti říkám: jsem v současnosti nejlepší trenér v Americe.
N:
Jestli bychom se znovu vrátili k pohledu většiny šachistů tak by člověk, který chce učit druhé měl napsat knihu. Jak se na to díváte Vy? Píšete knihu?
Kajdanov:
Ne, nepíšu. Prostě se mi to nevyplatí. Beru za své tréninky velmi mnoho peněz a časovou ztrátu vzniklou psaním knihy si nemohu dovolit. I když, všichni mí žáci říkají, že už jsem se měl dávno chytit pera. Ale ještě jednou zopakuji z čistě materiálního pohledu……
N:
A co třeba z pohledu historie? Cožpak jste nikdy neměl potřebu založit "Kajdanovovu školu šachu" nebo sestavit kurz lekcí jako jsou třeba lekce Dvoreckého?
Kajdanov:
Problém je v tom, že v Americe je to prostě nemožné. Většinu svých tréninků provádím telefonicky nebo po Internetu. Bohužel, je to nesplnitelný sen.
N:
Už jste nám řekl mnoho o svém současném životě, pojďte si zavzpomínat jak se Vám žilo ještě v době kdy jste byl v Rusku či bývalém Sovětském Svazu. Dovolím si hlupáckou otázku: Odkud pocházíte?
Kajdanov:
Šachy jsem začal hrát v Kaliningradu a už od samého dětství jsem se dostal do kola dětských turnajů. Musím říci, že mi po celou dobu mé životní pouti přálo štěstí, že se vždy objevili lidé, kteří mě pomohli a sympatizovali se mnou. Svého času mi velmi pomohla Věra Nikolajevna Tichomirova. Ukončil jsem v Kaliningradě střední školu a nastoupil na Moskevský institut železniční dopravy….
N:
Moment a proč ne na tělovýchovný institut?
Kajdanov:
Ve skutečnosti jsem si vybral institut, který mi umožňoval hrát šachy.To znamená nezatěžovat se příliš studiem a hrát. Principiálně musím říci, že jsem se vyvíjel pomaleji než moji vrstevníci. Psachis a Dolmatov, se kterými jsem vyrůstal byli už v 18 letech mistry.Já jsem byl jen kandidátem. Znamená to, že tomto věku oni už byli prakticky velmistry! Já jsem se stal mistrem až rok poté. Ale nakonec jsem je dohnal. Jak je viděl jsem prostě člověk, který se vyvíjí pomaleji.
N:
Jste ženatý?
Kajdanov:
Ano jsem. Mám 3 děti! Máme velmi harmonickou rodinu.Velice miluji svoji ženu a ona miluje mě… Rodina je pro můj život také velice důležitá.
N:
Jste velmi vytížený člověk….
Kajdanov:
Ano, času se mi přímo katastroficky nedostává!Musím učit šachu, starat se o svoji rodinu a navíc se i sám musím šachově vzdělávat…
N:
Myslím, že jsem pochopil proč jste vyhrál AEROFLOT open: změna situace!
Kajdanov:
Máte pravdu. Uvědomil jsem si, že jsem od roku 1991, tedy od mého odjezdu do USA, hrál jen na třech turnajích. Často jsem hrál v turnajích družstev a téměř vždy úspěšně, ale v turnajích jednotlivců skutečně je třikrát. V Tilburgu-93: jsem hrál velmi zdravě a v K.O. systému jsem došel až na Karpova, kterému jsem podlehl v doplňkových ukazatelích. V Kalkatě 2000 kdy jsem se umístil na samostatné 1. Místě před Korčným a Akopjanem. Poslední turnaj byl tento Moskevský open. Myslím, že to celé také něco znamená.
N:
A nestýská se Vám po praktické hře?
Kajdanov:
Ale já hraji pořád! Minulý rok jsem poprvé v životě, před mistrovstvím světa, přerušil svou účast v turnajích a téměř půl roku jsem nehrál. Zdálo se mi, že nahromadím energii, kterou potom využiji. Pak se stalo, že jsem odehrál dvě partie ze Šabalovem a pocítil, že se ta přestávka se otočila proti mně. Ale nicméně pak jsem vyhrál dva turnaje takže to, možná, přece jen pomohlo.
N:
Dobře budu tu otázku mírně parafrázovat: Je Vám smutno po osobních vítězstvích?
Kajdanov:
Samozřejmě že je! A je mi smutno, že nemám tu možnost abych se mohl šachem zabývat 8 hodin denně.
N:
Stále máte tuto potřebu?
Kajdanov:
Ano, zabývat se šachem je pro mě skutečně potřeba, jež vůbec není spojena s tím jestli pak budu hrát lépe. Prostě mi to přináší radost a velmi prožívám, že se mi nedaří zabývat se šachem tak často a v takových objemech jak bych sám chtěl.
N:
Co potřebuje v šachu dosáhnout abyste se cítil spokojený?
Kajdanov:
Já mám jenom tvůrčí cíle! Chtěl bych vidět ve své hře změny. Změny, které by mi přinesly radost. Zejména proto, že mě moje hra, bráno z čistě tvůrčího pohledu, neuspokojuje. A už poměrně dávno. Stěžovat si na sportovní úspěchy by byl hřích, i když mnozí by mohly říct, že jsem míval ELO 2645 a nyní jsem pod 2600. To mě skutečně netrápí. Víc mě rmoutí, že se mi nyní jen velmi řídce povede sehrát dobrou tvůrčí partii. Ale věřím, že bude líp…. Nyní se přestěhoval do Ameriky Saša Oniščuk. Měli jsme spolu dvě soustředění a mohu říct, že to pro mě bylo jako dar osudu.
N:
Cožpak jste neměl v USA s kým pracovat?
Kajdanov:
Nebudete mi věřit, ale za 10 let života v USA jsem skutečně nenašel šachistu, se kterým bych mohl skutečně šachově pracovat! Většina amerických šachistů, včetně šachistů "ruskojazyčných" se ve skutečnosti šachem vůbec nezajímají. řeknu to jinak: oni to neumějí! Saša je jediný člověk se kterým mohu pracovat 12-13 hodin denně. Ostatní takovéto zatížení prostě nevydrží.
N:
Mohl byste popsat svůj šachový ideál. Máte svůj vzor?
Kajdanov:
Nemám žádný šachový vzor. Kdo mě zajímá? Velmi mě zajímá hra všech vedoucích šachistů světa. Mohu ale říct, že nejvíce jsem se naučil u Karpova. Hlavně asi díky tomu, že Karpov má velmi jednostranně vyhraněný styl a na jeho partiích se velmi dobře učí. Dobře víš jak bude hrát, možná budeš těžko hledat konkrétní tah který Anatolij udělá, ale jasně víš který tah neudělá! Takže… učím se u všech.Snažím se studovat partie všech vedoucích světových šachistů a vždy si z nich něco pro sebe odložit .
N:
Když jste jmenoval Karpova znamená to, že dáváte přednost strategickému boji?
Kajdanov:
Snažím se hrát univerzálně. Možná, že se u Karpova učím to co se mně samotnému nedostává. Mám-li nyní čestně říct musím přiznat je pro mě těžké správně určit můj styl hry. Musím pečlivě proanalyzovat své partie a pak budu mít jasno. Bohužel ale už dávno nemám dostatek času abych si sedl za šachovnici a prohlédl vše tak jak by to bylo potřebné.
N:
Velmi mnoho šachistů si ztěžuje, že nejsou schopni se objektivně podívat na svoji hru. Při Vašich trenérských zkušenostech jste schopen takového pohledu "zvenčí"?
Kajdanov:
Ano. Mám stejný problém, ale vím, že tento problém zmizí, až budu mít dostatek času pro vlastní zlepšování. Pokud budu mít 100 hodin na analýzu vlastních partií pak budu moci přesně říct jak se vidím.
N:
Může vůbec taková možnost v budoucnu přijít?
Kajdanov:
Jsem možná trošku naivní, ale stále tomu věřím….
N:
Poslední otázka: V průběhu našeho krátkého rozhovoru jste několikrát zopakoval spojení "povedlo se mi" - jste skutečně tím "vezoucím se" člověkem?
Kajdanov:
Zdá se mi, že ano. Dívám se na mnohé lidi a vidím jak se jim nedaří. V mém životě byly momenty kdy se mi nedařilo - třeba jsem velmi často prohrával v posledním kole… Ale to se mi zdá spíš jako neumění než nedostatek štěstí.Tam kde jsem to štěstíčko potřeboval tam se mi vždycky dařilo!
(zdroj: www.joeblack.ru)
Rozhovor otištěn se souhlasem redakce serveru MAT-64.
Související odkazy:
|
