Rozhovor s velmistrem Tomášem Oralem

Přiblížíte nám atmosféru turnaje?
Na Island jsem se hodně těšil. A zvlášť do Reykjavíku. Je to kouzelné stotisícové město s bohatou šachovou historií. Vždy zde v roce 1972 v legendárním střetnutí, které bývá označováno za zápas minulého století, porazil geniální Američan Robert Fischer tehdy úřadujícího mistra světa Borise Spasského a stal se sám šampiónem planety. Lidé se zde o šach hodně zajímají a rozumí mu. Prostředí pro mě nebylo tak úplně neznámé. Na Islandu totiž hraji jako posila za zdejší klub Grand Rock extraligu, Turnaj hraný rapid systémem pětadvaceti minut na celou partii je vždycky tak trochu zkouškou pevných nervů. Rozdíl mezi normálním tempem a kláním ve zkráceném čase na rozmyšlenou je pro šachistu stejný jako pro atleta rozdíl v běhu na sto metrů v porovnání s tratí na tři kilometry. Ovšem musím uznat, že lidé nám tu hodně fandili a české finále jim nebylo proti mysli.

Prosadit se bylo zřejmě dost obtížné.
To máte pravdu! Hrálo se vyřazovacím systémem na dvě partie. Původně jsem si říkal, že když postoupím do třetího kola, nemám se zač stydět. Konkurence byla velmi tvrdá. Jasnou jedničkou byl nizozemský velmistr Loek van Wely patřící již stabilně do první světové desítky. Ale i jména jako Timman, Sokolov či Ehlvest budí značný respekt: První kolo se ještě obešlo bez větších překvapení. Dál už to bylo zajímavé. Postupně vypadávali favorité. Jan Votava může být nesmírně hrdý, že vyřadil již zmiňovaného Loeka van Welyho. Mě pro změnu těší, že jsem v semifinále poslal domů nebezpečného Sokolova. Šance na české finále byly před zahájením turnaje tak jedna ku tisíci. A najednou bylo tu. Úspěch ovšem není jen dílem náhody. Snažil jsem se na své vystoupení i na soupeře pečlivě připravit. Vyplatilo se mi to. Vyřazovací systém je krutý. Hra má spád a čas na hodinách rychle mizí. Vyžaduje to skvělý taktický postřeh. Když prohrajete první partii, je zle. Víte, že ve druhé musíte bodovat. Jinak se loučíte. Potom se obvykle jede až na doraz a hodně se riskuje, což nemusí vyjít. Z tohoto důvodu některá utkání končila 2:0, ale jejich průběh zdaleka nebyl tak jednoznačný, jak ukazuje konečný výsledek.

Zasloužená gratulace je tedy zcela na místě. Jak se vlastně vyvíjelo vaše šachové myšlení?
To se v průběhu mé sportovní kariéry dost měnilo. Šachy mě naučil hrát otec v pěti letech. Již svůj první mládežnický turnaj jsem vyhrál a potom téměř všechny ostatní, Byl jsem považován za velký talent. Hrál jsem kombinační šachy a ústředním motivem byl vždy útok na soupeřova krále. Nikdy jsem si nemohl stěžovat na nedostatek taktického postřehu. V deseti letech jsem splnil první výkonnostní třídu. O tři roky později přišel výrazný úspěch v podobě zisku titulu mistra Evropy ve své kategorii. Tehdy jsem se dle bodového hodnocení stal šachovým mistrem. Velmistrovský titul přišel až v jednadvaceti letech, ale mezitím jsem dokázal v sedmnácti skončit šestý na mistrovství světa juniorů: Dnes se přikláním spíše ke strategickému pojetí šachu. Při takovéto hře není tolik rizika, ovšem na druhou stranu popisovaný přístup vyžaduje hluboké pochopení pozice, kterou před vámi v daném okamžiku vytvářejí figury.

Simultánka je utkání, ve kterém špičkový hráč bojuje proti několika soupeřům současně: Vy jste v takovém klání dokázal loni na podzim v Praze porazit legendárního Kasparova.
To považuji za svůj životní úspěch! Garri Kasparov má s takovými vystoupeními bohaté zkušenosti. Hrál již dvoukolovou simultánku proti několika reprezentacím a všechny je celkovým výsledkem vyhrál. Některá mužstva porazil přímo drtivě. Bylo rozhodnuto, že si s ním zahrají čtyři nejlepší šachisté naší země. Klíčem byl aktuální žebříček a já tu čtveřici uzavíral. Týmová taktika velela favorizovaného Kasparova co nejvíce zaměstnat. V první partii proti mně zahrál svoji oblíbenou sicilskou obranu a již po šestnácti tazích mi nepřímo nabídnul remízu. Bylo velké pokušení odolat touze kývnout na nerozhodný výsledek. Věděl jsem však, že by to na zbývajících šachovnicích měl lehčí, a tak jsem pokračoval v partii. Šel jsem do pozice, kde bylo obtížné konstruktivně pokračovat. Pak si ovšem v jednom okamžiku dovolil laxní tah a přehlédl moji nadějnou možnost. Po dlouhém boji nakonec prohrál. Dost ho to mrzelo.

Je všeobecně známo, že Kasparov je v soukromí nepříjemně povýšeným člověkem.
Říká se to o něm. Já to potvrdit nemohu. Na mě působil dojmem profesionála, který má šachy neskonale rád. Při partii se dokonale soustředil, bylo na něm vidět velké vypětí. Je to podle mého názoru nejlepší hráč všech dob. Vyměnili jsme si krátce názory na skončenou hru a později jsem s ním hovořili v hotelu. Choval se sympaticky a vstřícně. Porážka mu samozřejmě nedala spát. Byla v něm přirozená touha spočítat mi to následující den v odvetě i s úroky. To se mu nakonec podařilo. S mými spolubojovníky ten den neměl větší problémy a o to víc se soustředil na mě. Nebyl jsem sice daleko od remízy, ale zaváháním jsem o ni přišel.

Vy máte vůbec na zápasy štěstí. O rok dříve jste v přátelském duelu na šest partií vyřídil běloruskou jedničku Alexeje Aleksandrova. I tehdy byl výsledek zápasu překvapením.
Tehdy jsem ale hrál taky nejlepší šachy svého života. Aleksandrov je o třídu lepší než já. V době našeho setkání sice přechodně trochu klesl ve světovém žebříčku, ale záhy se vrátil zpět do první padesátky. Porazil jsem ho 4:2, ovšem před zápasem byl výsledek tipován opačně. Bělorus se domníval, že výsledkem se mnou si vylepší bilanci a dožene vše, co před tím ztratil. Nakonec na našem duelu prodělal. A to dost podstatně. Podcenil přípravu. Patří ke strategickému typu hráče, který k partii přistupuje s minimem rizika. Je to velký optimista a to se mu při vzájemném měření sil občas nevyplatí: Důležitým faktem byla skutečnost, že jsem hned v první partii udržel nerozhodný výsledek. Ve druhé potom můj rival zaváhal a po mém vítězství již zápas nedokázal zvrátit ve svůj prospěch.

Spousta lidí dodnes nedokáže vnímat šachy jako sport.
Naneštěstí je to tak. Přitom srdce šachisty často bije rychleji než srdce atleta. Ale ani toto humorné přirovnání nic nemění na tom, že šach je sportem každým coulem! Netradiční je pouze jeho značný duševní rozměr, i když ani fyzickou přípravu dnes nelze podcenit. Je to stejně soutěživá disciplína jako každá jiná. Existuje světový žebříček, hraje se na body. Často rozhoduje důslednost tréninku i okamžitá forma hráče. Závodní šach vyžaduje nepřetržitou přípravu a zdokonalování. Stejně jako jiné aktivity by měl být přijat do olympijské rodiny sportů.

Jen málokdo si dokáže představit způsob tréninku šachového velmistra.
Ten není vůbec jednoduchý. Zabere to hodně času a člověk se musí naučit dokonale koncentrovat. Obvykle trénuji tak čtyři hodiny denně. Znám své slabiny i přednosti. Kupříkladu docela dobře hraji koncovky a obvykle nemám problémy realizovat převahu, kterou v partii získám. Na druhou stranu bych měl zlepšit znalosti z teorie zahájení. Systémy jednotlivých otevření hry jsou dnes hluboce propracované. Kdo chce udržet krok, musí neustále sledovat poslední novinky. Kromě toho každý zdokonaluje vlastní tvůrčí potenciál. Systematická a efektivní příprava je dnes tím nejdůležitějším. Zřetelné pojetí o zákonitostech šachu má už i hráč I. výkonnostní třídy. A přesto s velmistrem neuspěje. Ten má totiž lepší cit pro pozici a rozsáhlejší znalosti. Je produktivnější v propočtu a dokáže proniknout hluboko do spletitosti jednotlivých variant. Je to dřina i zábava současně. Při útoku na velmistrovský titul kromě pracovitosti hodně rozhoduje i přirozený talent, ale do úrovně kandidáta mistra se šachy může naučit intenzívním tréninkem téměř každý. Dá to ovšem hodně práce.

Hra se tedy stále více zdokonaluje. V této souvislosti se čas od času mluví o tzv. "remízové smrti" šachu. To je jev, kdy špičkoví hráči jsou na tolik vyrovnaní, že se nedokáží vzájemně porazit a většina partií končí remízou. Hrozí tato situace v dohledné době?
Absolutně ne! Šach je nevyčerpatelnou studnicí možností. Každý, kdo jen trochu zná partie Kasparova a jiných velikánů, musí dospět ke stejnému závěru. Je pravda, že ve světové špičce se více než kdy jindy začínají množit remízy, ale to nic neznamená. Spiš bych řekl, že úroveň je dnes tak vysoká, že rozhoduje i sebenepatrnější chyba. Hráčům se proto často nechce příliš riskovat. To máte vidět, jak vypadají partie, kde o jde o všechno. Když může vyhrát a postoupit v turnaji jen jeden z dané dvojice. Navíc je tu fenomén rozmachu výpočetní techniky. Špičkové šachové programy dnes běžně hrají na velmistrovské úrovni. I když na absolutní světovou špičku ještě nemají, leckterý průměrný šachový mistr s nimi může klopýtnout a klidně i prohrát zápas. Pokud by s ním chtěl měřit síly jako rovný s rovným dobře hrající šachový fanda, který si program koupil pro svou zábavu, nemá ani tu nejmenší šanci. Drtivá většina šachistů omezuje počítači dobu na rozmyšlenou a nebo si volí v nabídce programu lehčí úroveň, aby partie byly vyrovnanější.

To jsme trochu od sportovní stránky odbočili. Jak si v současnosti stojí česká šachová extraliga?
Když pominu slavnou německou Bundesligu, která na světě svou úrovní ční nad ostatními, domnívám se, že společně s ostatními šachově vyspělými státy patříme ke světové elitě. Tuzemské soupisky jednotlivých mužstev jsou většinou velmi silné. Extraligu bezpečně vede celek Opavy, kde působím. V této chvíli se navíc nebojím říci, že se ziskem titulu mistra republiky nebudeme již mít problémy. Hanácký celek Lázně Slatinice, který v loňském roce uhájil bronzovou příčku, letos hraje slaběji.

Jaké jsou vaše nejbližší šachové plány a jak vysoko míříte ve své sportovní kariéře?
To přirozeně ukáže až čas. Samozřejmě i nadále hodlám hrát českou extraligu. Do budoucna nevylučuji ani účast na přeborech republiky mužů. Aktuálně jsem pátý v domácím žebříčku a na světě figuruji ke konci třetí stovky. Přiznávám, že navzdory svým úspěchům z poslední doby, jsem v tréninku trochu polevil a soustředil se na dokončení vysokoškolského studia informatiky. Po státnicích se ovšem hodlám k šachu s plnou intenzitou vrátit. Nevylučuji, že se po skončení školy stanu na čas šachovým profesionálem. Dokud mi hra půjde, měl bych se bez problémů sportem uživit. I když zbohatnout se na něm nedá. Velké peníze se točí jen okolo absolutní světové špičky. Těžko odhadnout, kam až se mohu ve světovém žebříčku propracovat. Mám toho stále hodně před sebou. Mohu se ještě výrazně šachově zlepšit a zajistit si tak bodové hodnocení, které by mě alespoň na čas zařadilo do první světové padesátky. Tím bych si splnil velký sen.

Otázky kladl: Ladislav Spurný
Foto: Lubomír Lachman

Olomoucké listy, 28.3.2002