|
Tyto debaty jsou zcela směšné. Podle mě by lidé, kteří se účastní těchto debat nebo píší o systému články, měli napřed seznámit se skutečností. Třeba si přečíst knihu J. Kozmy: Boje o šachový trůn. Potom by poznali, kolik nepřesných údajů, polopravd i vyložených nesmyslů tvrdí. A kolik jich obsahuje i článek pana Spurného.
Systém, který FIDE zavedla v Groningen, je velice atraktivní. A zejména je spravedlivý, což dříve nebylo. Rovnítko: Starý systém=dobrý, spravedlivý, nezpochybnitelný, nový systém=špatný, neobjektivní, loterie..
Především pod pojmem starý systém je nutné uvést, o který systém se jedná. Do roku 1948 se o žádný systém nejednalo. Mistr světa si určoval sám podmínky, za kterých bude hrát. Mohl si určovat soupeře, místo i podmínky střetnutí. Jedná se o naprosto evidentní střet zájmů. Je pochopitelné, že si určoval jednostranně výhodné podmínky. Z těchto důvodů se stěží dají považovat zápasy do roku 1948 za regulérní. Hráči jako Rubinstein a Maroczy nikdy nemohli hrát o titul. Nemohli zajistit cenový fond a neměli potřebnou ctižádost. Capablanca musel na zápas o titul čekat 10 let. K zápasu s Tarraschem Lasker nastoupil až po 15 letech, kdy byl Tarrasch už za zenitem...
Atd. Každý mistr světa tedy titulu nějak zneužíval. A ani tehdy nebylo vždy možné jednoznačně určit, zda je mistr světa opravdu nejsilnějším hráčem na Zemi.
FIDE učinila obrovský krok vpřed, když stanovila pevné podmínky. Udělala však obrovskou chybu v tom, že příliš zvýhodňovala mistra světa. Mistr světa měl titul zajištěný na 3 roky, ať hrál jakkoliv, nebo nehrál vůbec (Botvinnik 1948-1951, Fischer 1972-1975). Potom měl zajištěnou účast ve finálovém zápase. Tento mu stačilo zremizovat. Pokud prohrál, měl zajištěný odvetný zápas. Mohl si dovolit drtivě prohrát první zápas a v odvetě pouze těsně zvítězil.
Z těchto důvodů se dá také o ledasčem pochybovat. Například byl Botvinnik skutečně nezpochybnitelným mistrem světa? 2 x s námahou zremizoval zápas o titul, poté 2 x vysoko prohrál. V odvetě se mu však podařilo zvítězit a titul se mu tak vrátil. V této době hrál na turnajích velmi málo a jeho výsledky nebyly přesvědčivé. Zápas s Bronštejnem: Bronštejn vyhrál pásmový turnaj, mezipásmový turnaj, turnaj kandidátů a dodatečný zápas s Boleslavským. Pochybuji o tom, že by to Botvinnik v této době dokázal. Celý zápas měl Bronštejn převahu, Botvinnik jenom s námahou udržel v závěru 12:12. To však znamenalo pro Bronštejna konec nadějí.
Smyslov: 2x vyhrál s převahou turnaj kandidátů. S Botvinnikem sehrál tři zápasy s výsledkem +1 =1 -1. Skóre z těchto zápasů je 35:34 pro Smyslova!!! (12:12, 12.5:9.5,10.5:12.5). Smyslov sehrál několikanásobně více partií, dosáhl v zápasech lepšího celkového skóre, ale přesto zůstal mistrem světa Botvinnik.
Tento nešvar zůstal, mistr světa měl vždy velké slovo ohledně podmínek zápasu. A špičkoví velmistři si mohou určovat podmínky, šikanovat soupeře, rozhodčí a pořadatele soutěží. Zejména Kasparov je v tomto směru zcela bezohledný a mění podmínky podle toho, co je momentálně výhodnější.
K délce soutěží. To, že může v K.O. systému FIDE rozhodnout jedna partie, je zcela zavádějící demagogie. I dřívější zápasy, nebo mezipásmové turnaje rozhodovalo často jenom několik partií.
A pokud bylo více partií, turnaje se často neúměrně prodlužovaly. Vzrůstal počet velmistrovských remiz. Těžko se to dá vyčítat hráčům, není v lidských silách odehrát takový počet partií s plným nasazením. Kolik partií bylo odehráno skutečně naplno? A v kolika se vůbec nebojovalo, jenom si hráči podali po pár formálních tazích ruce?
Na turnaji kandidátů v Amsterodamu prohrál Keres s naším Filipem po hrubé chybě vyhranou pozici a tato partie rozhodla, že postoupil Smyslov. Hort se Spasskym v roce 1977 v rozhodující partii turnaje kandidátů překročil ve vyhrané pozici čas a přišel tak o životní šanci. Viktor Korčnoj v Baguiu 1978 vyrovnal stav zápasu s Karpovem na 5:5 (hrálo se na šest výher). 32. partie se mu příliš nepovedla. Prohrál ji a tím i šanci stát se mistrem světa. A můžeme se ptát. Bylo to regulérní? Vždyť rozhodla jedna partie. Co kdyby hráč, který prohrál, měl ještě možnost odvety? Osobně si myslím, že v např. Baguiu se po 31. partii mohlo stát cokoliv, a kdyby Korčnoj měl k dispozici další partie, mohl by vyrovnat a pokusit se o výhru v zápase.
Klasickým příkladem dlouhého (tedy podle kritiků dobrého zápasu) je první zápas Karpov-Kasparov. Trval téměř půl roku, sehrálo se 48 partií a o ničem nerozhodl. Nakonec musel být s ohledme na vyčerpání hráčů ukončen. Kolik partií se sehrálo na 100%? A kolik byly jenom krátké remízy? Navíc Karpov i Kasparov měli v repertoáru stejné varianty, takže se denně hrály téměř stejné partie. Střídala se jenom jména soupeřů...
Systém, který zavedla FIDE, se mi líbí. Svým duchem mi připomíná olympijské hry. Ty přece fungují už přes sto let, a nikdo je nezpochybňuje. Tam také o medaili rozhoduje jeden závod.
Pokud se někdo z hráčů nezúčastní, má na to právo. Ale nemůže logicky získat titul. V jiných sportech to tak funguje a nikdo to nezpochybňuje. Například v roce 1980 se Američani nezúčastnili olympiády v Moskvě. Rusové jim to o 4 roky později oplatili. Smutné, ale stane se. Olympijské hry proběhly a vítězové jsou nezpochybnitelní vítězové olympijských her. To samé platí i pokud jde o zranění, víza a podobně.Také na poslední olympiádě se nezúčastnilo několik hráčů.
Systémem, který se snažíte parodovat se přece hrají olympiády, mistrovství světa ve fotbale i v hokeji, EURO a jiné soutěže. Ve fotbale rozhodují prodloužení a pokutové kopy, v hokeji nájezdy na branku. Stačí jediný zápas, momentální indispozice nebo chvilka nepozornosti a je po všem. Ale to je přece ve sportu normální a právě to nás na něm přitahuje!!!
Připomeňte si naše zápasy na MS v hokeji. V Naganu i v Praze rozhodovali nájezdy. A kritizoval to někdo? Například naši v Praze. Celou soutěž hráli skvěle. Potom zakolísali s Američany a dovolili jim vyrovnat. Na nájezdy to prohráli a bylo po všem. Také na EURU naši hráli celou soutěž skvěle. Potom zakolísali s Řeckem a tento zápas ukončil naše naděje. Bylo to spravedlivé? A také to nikdo nekritizuje.
K Chalifmanovi, Akopjanovi, Movsesjanovi a jiným. Jejich výsledky jsou sice překvapivé, ale i to se ve sportu stává. Stačí si vzít do ruky tabulku nějakého turnaje nebo soutěže. Například kolik překvapivých výsledků bylo na EURO 2004? Tam se přece také překvapivě prosadili Lotyši. Němci na druhou stranu zklamali.
A zpochybňoval kvůli tomu někdo něco? Nejde zpochybnit výsledek nějaké partie nebo sportovního utkání jenom proto, že favorit neuspěl. A v Indii to přece vyhrál Anand, který byl hlavním favoritem!
V Las Vegas, v Indii, v Moskvě a i na posledním MS FIDE se nezúčastnilo pouze několik hráčů. Z hlediska počtu se jedná pouze o několik procent účastníků. Z toho plyne, že pro více než 90% účastníků je systém vhodný, nebo alespoň přijatelný. Fischer i Kasparov odmítli obhajovat titul za "starého" systému. Nevěřím tedy, že by účast těchto hráčů ovlivnilo, kdyby se systém změnil. Chovají se jako Brežněv, chtěli by mít titul na doživotí, aby nemuseli sehrát jedinou partii. Těchto soutěží se podle mě neúčastní proto, že jsou mnohem regulérnější, než dřívější MS a než je ono samozvané "slučovací mistrovství světa". Zde mají stejné podmínky jako ostatní, proto si nevěří.
Podle mě, toto byl, je a bude spíše filozofický problém. Ano, mistry světa se stávali výrazné osobnosti. Ale i zde byly často oprávněné kritiky. Například Fischer jako mistr světa se příliš neuvedl. A Kasparov měl už před prvním zápasem vyšší ELO, než Karpov. Tedy mistrem světa nebyl hráč číslo 1 světového žebříčku. Také Boris Spassky jako mistr světa hrál velice málo a na Alechinově memoriálu v roce 1971 zcela selhal.
A co Čigorin, Tarrasch, Keres, Geller, Korčnoj a jiní? Proč se oni nestali mistry světa? I oni přece byli velice silnými hráči a tento titul by si zasloužili. S mnoha z nich se jako z budoucími mistry světa počítalo. Bohužel, tyto debaty jsou na nic. Lépe by bylo nepapouškovat názory Kasparova, Kramnika a jiných a více používat zdravý rozum a smysl pro fair-play. Michal Volf Související odkazy:
|
